Leden a vlastně i celý začátek roku novým hrám moc nepřeje. Vydavatelé si vystříleli všechny hlavní pecky v období svátků, kdy jsou lidi povolnější pustit za hry nějakou to korunu. Dokonce i s novinkami o nových projektech to je velká bída, protože hlavní herní výstavy jsou vzdáleny několik měsíců a nikdo si jen tak nedovolí vypustit informace o zásadním herním projektu v době, kdy není v záři reflektorů. Nejen hrami lze ale zabíjet čas. Když není co strčit do mechaniky PS3, přijdou na řadu filmy. A právě v lednu jsou programy kin docela nabité filmy, které se vhodně vypouštějí do oběhu k příležitosti udílení Oscarů. Takže žádný Michael Bay a gigantické výbuchy, ale spíše lidské příběhy a dramata, mezi kterými se občas najde i nějaké, které je opravdu slušným filmem a není jen zakázkovou výrobou na míru Oscarům. Tři takové „odpočinkové“ filmy bych tedy rád probral v blogu, když už vás teď trochu šidíme s velkými články. Aspoň do doby, než u nás naplno vypukne PS Vita mánie.


Nebezpečná metoda/A Dangerous Method

Kombinace režiséra Davida Cronenberga (Dějiny násilí, Moucha) a herců Viggo Mortensen, Michael Fassbender byla docela lákavá, i když námět je na Cronenberga hodně netradiční. Jeho filmy byly totiž dlouho synonymem fyzicky náročné podívané, což poslední dobou už sice neplatí, ale i tak mě strohost Nebezpečné Metody a dobový námět překvapily.  Děj totiž mapuje jedno období života Carla Junga (Michael Fassbender), známého psychiatra, který svou kariéru teprve buduje a koketuje s myšlenkou psychoanalýzy jako možné léčby labilních pacientů. S podporou svého mentora Sigmunda Freauda (Mortensen) se Jung pouští do léčení nové pacientky trpící záchvaty hysterie, právě pomocí nové metody a to se samozřejmě neobejde bez komplikací. Dnes už je metoda psychoanalýzy, tedy povídání si s pacientem a hledání souvislostí s minulostí, běžnou praxí, za kterou lidi platí u „cvokaře“ horentní sumy. Na počátku dvacátého století, to byla ale kontroverzní a neobvyklá metoda. K obecnému povyku pravidelně přispíval i Freud, který rozvíjel teorie, že většina lidského psyché je řízena sexuálními motivacemi. Tolik tedy k základní zápletce filmu. Samozřejmě je děj okořeněn následným vztahem Junga a jeho pacientky. A tady se Cronenberg drží už hodně na uzdě. Mimo nějaký ten spanking a cudnější sexuální scény, se o jejich vztahu spíš jen mluví a ukazuje, jaký dopad má takový vztah (nevěra) na konzervativního Junga. Později je dokonce ohrožena Jungova profesní spolupráce s Freudem, ale jak je známo z historie, ve skutečnosti to bylo trochu složitější. Čili až na námět filmu, nemám moc co vytýkat. Viggo i Fassbender fungují ve svých zdánlivě nudných rolích bezchybně a Vincent Cassel jako jejich né tak nudný kolega je přímo výborný.  Jen Keira Knightley mi moc nesedla a není to rozhodně jen jejími fyzickými nedostatky. Nebezpečná Metoda funguje jako solidní konverzační drama na jedno zhlédnutí. Od nového Cronenberga bych ale čekal mnohem víc.  Obzvláště po jeho výborných Východních příslibech, kde hrál taky Viggo Mortensen a vládnul tam víc, než v Pánovi Prstenů.


Jeden musí z kola ven/Tinker Tailor Soldie Spy

Mám rád tento druh filmů. Dobovky, které netrpí naivním hollywoodským přístupem a obejdou se bez zbytečných akčních scén, které nahrazují hutnou atmosférou a silnými postavami. Jeden musí z kola ven tohle splňuje do puntíků. V roce 1973, tedy v době kdy byla studená válka v rozkvětu, se potýká britská tajná služba  MI6 s docela zásadním problémem. Ve svém vedení má krysu. Rusy nasazeného špióna, který může být kdokoliv z pěti nejvyšších postav MI6, včetně George Smileyho (Gary Oldman), který byl povolán z důchodu, aby ruského špióna odhalil. Přestože se pohybujeme na půdě agentů a tajných služeb, vylomeniny ve stylu Jamese Bonda nečekejte. Práce tajných služeb má tady mnohem realističtější nádech včetně techniky, která odpovídá době. Pokud tedy chcete někoho dostat, musíte krást složky dokumentů v archivech, nahrávat hovory na starý magneťák a doufat, že dokážete soupeře přechytračit. Vůbec celý film vypadá, jako by vzniknul před třiceti lety, včetně lehce špinavého obrazu a vybledlé palety barev. Už dlouho se mi nestalo, že bych na rozuzlení filmu čekal až do konce a neměl v hlavě jasno dříve. Krysou v řadách MI6 totiž může být opravdu každý.  Přispívá k tomu výborné obsazení snad všech známých britských herců, kteří se v jednom filmu jen tak nesejdou. Garyho Oldmana jsem už zmínil a další známé jména čítají mimo jiné Colina Firtha, Toma Hardyho, Marka Stronga, Johna Hurta a třeba i Benedicta Cumberbatcha, který aktuálně perlí v seriálu Sherlock od BBC. Škoda jen, že se původní knižní předloha odehrávala z podstatné části v Československu, zatímco film se přesídlil do Maďarska, z důvodů lepších finančních podmínek. Mohlo to být z pohledu českého diváka ještě trochu atraktivnější.


Muži, kteří nenávidí ženy/The Girl with the Dragon Tattoo

Hra, Sedm, Klub rváčů …David Fincher. Jeden z nejtalentovanějších filmařů současnosti a adaptace švédského románu, který byl již jednou zfilmován před dvěma roky. Můj problém a zároveň i výhoda byla, že jsem dosud nečetl knižní předlohy od Stiega Larssona a zároveň jsem se i vyhnul oněm švédským, lehce televizním verzím, díky kterým se proslavila herečka Naomi Rapace. Na jednu stranu jsem se tak mohl bez problému sžít s postavami, aniž bych si v jejich kůži představoval jiné herce, ale zároveň mi i unikly všechny skryté nuance a motivace, které jsou v knize více rozepsány. Děj se opírá především o dvě hlavní postavy, které se sejdou u jednoho hodně zvláštního případu. Novinář Mikael Blomkvist (Daniel Craig) ve své profesi nepěkně škobrtnul a příjme proto nabídku od starého průmyslníka Henrika Vangera, který mu slíbí pomoc, pokud vyšetří starý případ zmizení jeho vnučky. Odjede proto na odlehlý ostrov u švédského pobřeží, který patří rodině Vangerů. Mimo depresivně nehostinné zimy se musí Blomkvist poprat i se vztahy uvnitř povedené rodinky Vangerů, kteří mají problémy bavit se mezi sebou, třeba proto že jsou mezi nimi hrdí vysloužilí nacisté, ale skrývají i mnohem horší tajemství. Brzy se do vyšetřování vloží i asociální hackerka Lisbeth Salanderová (Rooney Mara), která se s Blomkvistem dá dohromady nejen při pátrání, ale i v několika poměrně explicitních sexuálních scénách. Lisbeth je ostatně hlavní postavou a hnacím motorem celé knižní trilogie. Proto sledujeme i ve filmu její boj se systémem, který jí dává zabrat již od jejího dětství. A když píšu boj se systémem, tak mám na mysli třeba znásilnění poručníkem, které je po zásluze odměněno stejnou měrou za přispění análního dilda a tetovací jehly. Ke konci filmu se již děj přehoupne od pouhého vyšetřování zmizení, k hledání sériového vraha, přestože nic není tak, jak se na první pohled zdá. Muži, kteří nenávidí ženy jsou v mnohém podobní Fincherově The Social Network. Oba filmy jedou na chladné a pečlivě budované atmosféře, s bezchybným střihem a hudbou od Trenta Reznora (NIN)a Atticus Rosse. Docela by mě ale překvapilo, kdyby se Fincher pustil i do dalších dvou dílů knižní trilogie Milenium. S největší pravděpodobností se pokračování ujme někdo méně zručný, což je škoda, protože jsem byl z filmů nadšený a to ne jen kvůli tomu, že mám rád Fincherovy filmy. Přestože se jedná o poměrně konvenční námět, díky audiovizuálním ztvárnění a přesnému hereckému obsazení jsem měl totiž chuť podívat se na film hned znovu a to se mi moc často nestává.